Instagram, moje tvorba a čeho se bojím

Občas mi někdo napíše: „Je super, že se nebojíš ukazovat taková, jaká jsi.” 

Upřímně, vždycky mi to udělá velkou radost, že to tak někdo vidí. A trošku mě to utvrdí v tom, že něco možná dělám i dobře, protože to dělám tak, jak chci. A že i lidi, co mě znají v reálném životě, si to myslí. 

Já se přiznám. Věta, že se nebojím, není tak úplně pravda. Bojím se. A někdy hodně. Sdílet to, jaká jsem s lidmi, které (ne)znám a kteří vím, že mě můžou soudit, je děsivý. Sdílím sebe. Sdílím to, jaká jsem s tím, že se to někomu nemusí líbit. S pochybami, že udělám něco špatně a že něco zkazím. Že možná nejsem dost dobrá na to, aby mě lidi měli rádi. S neustálým overthinkováním, jestli to není špatný, jestli to není too much. Jestli ta fotka je dobrá nebo strašná. Jestli to, že to má 15 lajků znamená něco špatného nebo dobrého. Jestli to jsem to, co sdílím fakt já. Toho se bojím možná úplně nejvíc.

Ale zároveň mě to celé neskutečně baví. A znamená to, že jdu ven z komfortní zóny a že se posouvám. Posouvám se osobnostně a rostu ve své tvorbě a v tom, co chci dělat. Baví mě to, protože přemýšlet nad sebou a nad tím, jaká opravdu jsem, je zajímavý. Chci se tady na blogu možná ještě víc otevřít a sdílet svoje myšlenky a sebe. Možná i to, co se na Instagramu sdílet bojím. I když tenhle článek v nějaké podobě půjde i tam. Ale zas, stejně tu jste asi většina z Instagramu, že? Kdyžtak, jestli tu je někdo, kdo není, tak mi to napište, prosíím!

Takže tohle je jenom taková připomínka, že všichni ti dokonalí lidi (nebojte, tím nemyslím sebe:)) na Instagramu nebo jiných sociálních sítích, se taky někdy bojí. A že taky někdy neví, co a jak. A doufám, že pokud se v tom třeba vidíte, tak že teď už aspoň víte, že v tom nejste sami. V ničem nejste nikdy sami <3. 

Love u,

Vaše E.